Z POVOLáNí K BOHU JSEM MěLA VELKOU RADOST, ALE I BOLEST, říKá SESTRA MARKéTA

Pracovala v nemocnici, měla dlouholetý vztah a plánovala se usadit. Boží vůle ji ovšem zavála jiným směrem. Markéta Ludmila Kubíčková dostala od Pána Boha povolání a oddala se zasvěcenému řeholnímu životu ve Šternberském klášteře, kde žije už třiatřicet let. Jaká byla její cesta a co ji provázelo, přiblíží třetí díl miniseriálu Deníku o životě řádových sester.

Když jí bylo dvaadvacet let, pracovala ve fakultní nemocnici v Hradci Králové. Bydlela tam na ubytovně, protože ji od domova dělila vzdálenost šedesáti kilometrů. Ve volném čase mířily její kroky většinou do kostela, kde trávila i několik hodin denně. Nepřitahoval ji ruch města, nákupy nebo chození s kamarádkami do kaváren. Co ji přitahovalo, byl Pán.

Den 22. únor 1988 si Markéta Ludmila Kubíčková navždy vryla do paměti. Tehdy byla opět v kostele, jako obvykle už hodinu před mší svatou. Když mše začala, pocítila něco velikého. Jakoby najednou přestala vnímat kázání a mši. Událo se podle ní něco naprosto nepopsatelného, ale přesto zásadního pro její život. „Když jsem vyšla z kostela, tak jsem věděla, že mě Pán povolal, abych patřila jen jemu. Souhlasila jsem. Dodnes si vzpomínám, že když jsem vyšla z kostela, říkala jsem si: Pane, půjdu za tebou, kamkoliv budeš chtít,“ vzpomíná na zásadní životní okamžik sestra.

Bůh se dotkl jejího srdce

Markéta Ludmila vyrůstala v podhůří Orlických hor ve vesnici Dolní Dobrouč. Se svými čtyřmi sourozenci byla odmalička vedena k víře a chodila pravidelně do kostela. Věřila, že Bůh existuje, více jej ale neznala. V sedmnácti letech přišel životní obrat. „Byla jsem na setkání mladých lidí v Příchovicích a právě tam se mě Bůh poprvé dotkl. Dotkl se mého srdce natolik, že jsem od té chvíle věděla důležitou pravdu, že mě miluje. Pamatuju si moment, jak jsme šli po jedné horské cestě a najednou jsem to pocítila. Jen tak jsem zůstala stát, dívala jsem se a cítila obrovskou radost a štěstí,“ popisuje.

Od té doby chodila Markéta na mši svatou i ve všední den a začala si více všímat potřeb svých blízkých a svého okolí. Jejím snem bylo vždy pracovat ve zdravotnictví a pomáhat lidem. Při výběru střední školy ale její touha nezdolala opačný názor rodičů, kteří ji od zdravotnictví odrazovali. Podle nich nebyla na tak těžkou práci a noční služby stavěná. A tak šla mladičká Markéta studovat na střední ekonomickou školu v Chocni. Její vidina bílého pláště ale nikam nezmizela. Po maturitě pracovala rok za přepážkou ve spořitelně, přičemž hledala způsob, jak se do vysněného oboru dostat.

„Chodila jsem za ředitelem zdravotnické školy v Ústí nad Orlicí, aby mi pomohl. Jednou jsem přišla a pan ředitel měl pro mě radostnou zprávu, že v Hradci Králové otevřeli dvouleté studium oboru rehabilitace. Tak jsem ukončila pracovní poměr a nastoupila jsem na střední zdravotnickou školu. To mi bylo dvacet,“ vykládá s nostalgií Markéta. Po dokončení studií začala pracovat v nemocnici v Hradci Králové, kde si konečně plnila svůj sen. Až do osudného 22. února 1988, kdy se její život otočil o sto osmdesát stupňů.

Láska je silné pouto

V životě Markéty hrála důležitou roli i další věc. Láska. V době, kdy se připravovala na maturitu, prožívala zároveň krásné období zamilování. S přítelem se plánovali vzít, žít společně a založit rodinu. „Měli jsme se moc rádi a byl to skutečně nádherný vztah,“ vzpomíná.

Pak se ale odstěhovala do Hradce Králové a její milovaný odešel na vojnu, takže se vídali méně. Poté, co dostala od Pána Boha povolání k zasvěcenému životu, musela jejich vztah ukončit, což bylo pro oba dva velice těžké.

„Když jsem poznala povolání, tedy to, že mě Pán volá k řeholnímu životu, nastaly pro mě takové dvě důležité věci. Bylo potřeba, abych se rozešla se svým hochem a abych opustila zdravotnictví. Takže to, co jsem si myslela, že bude mým životem, jsem kvůli Pánu opouštěla. To zdravotnictví mě až tak nebolelo, ale opustit toho hocha bylo velice bolestné. Prožívala jsem velkou radost z povolání, ale zároveň velkou bolest. Byla to hluboká lidská láska, kterou může rozvolnit jen Bůh. Neobešlo se to bez trápení a pláče,“ vypráví Markéta zkroušeně a i po tolika letech s bolestí.

Hledání nového domova

Když řekla Pánu Bohu své ano, vložila celý svůj osud do jeho rukou. Věděla, že chce žít řeholním životem a rozvíjet svůj osobní vztah s Bohem. Čekala ji ale dlouhá cesta hledání a poznávání, kde je její místo. Se svými pocity a plány se svěřila knězi, jezuitovi působícímu v Hradci Králové, který ji půl roku duchovně vedl a pomáhal jí najít správné společenství. V té době ještě v zemi vládl komunistický režim, který řeholníky těžce potíral, hledání proto nebylo úplně jednoduché.

„Týden jsem prožila u sester Voršilek v Jiřetíně. Když jsem odjížděla, věděla jsem, že už se tam nechci vrátit. Necítila jsem, že by tam mohlo být moje místo. Potom jsem se byla podívat na Moravu a týden jsem strávila u Školských sester. Jenže se to opakovalo, odjížděla jsem opět s pocitem, že ani tam není mé místo. Rodiče bydleli blízko Králík, kam jsme občas jezdili na pouť k Panně Marii. Tak jsem se rozhodla, že tam zajedu, abych si vyprosila světlo a zjistila, kam mě Pán volá,“ říká.

V Králíkách Markéta poznala společenství sester Neposkvrněného početí Panny Marie a na první pohled ji zaujaly. Líbilo se jí, že tam sestry spolu žijí, modlí se a starají se o poutní místo. A tak netrvalo dlouho a 1. ledna 1989 odjela do Králík, kde nastoupila do noviciátu (počátek formace řeholníka – pozn. red.). V té době bylo už společenstvím povoleno přijímat nové členy, a tak mohla sestra Markéta nosit řeholní hábit a závoj.

Králíky se staly jejím domovem ale jen na dva roky, ani tohle společenství totiž ještě nebylo to pravé ořechové. V minulosti sestry vykonávaly apoštolátní službu, pracovaly zejména jako učitelky a vychovatelky. Co ovšem Markétu přitahovalo, byl život v klauzuře, v uzavřeném kontemplativním společenství.

„Nějakou dobu jsem s tím tak žila a svěřovala to Pánu. Při práci na zahradě jsem nemusela pořád přemýšlet o práci, ale mohla jsem být duchem s Bohem. A právě na té zahradě jsem si uvědomila, že chci mít nějakou jednoduchou práci, abych mohla být s Bohem neustále. To byl veliký okamžik, kdy jsem věděla, že moje místo je ještě někde jinde,“ prozrazuje.

Cílová stanice Šternberk

Se svými myšlenkami se svěřila nejprve knězi a poté své matce představené. Chvíli to trvalo, než se věci daly opět do pohybu. Při výuce v Králíkách se doslechla o tom, že sestry ve Šternberku uzavřely klauzuru, a právě slovo klauzura pro ni bylo rozhodující. Chtěla po vzoru svaté Terezy z Lisieux žít kontemplativním životem, v ústraní a modlitbě.

Do nového společenství se jela Markéta podívat se svojí představenou a ihned si šternberský klášter zamilovala. Domluvily se na přestupu a definitivně se odstěhovala v lednu 1991. „První den mě přivezli sourozenci. Nesla jsem si dvě tašky oblečení a peřinu a bylo to takové pokojné. Ale obavy jsem měla, hlavně ze zimy. Slyšela jsem, že sestry snad netopí,“ říká s pobavením.

Postupně si zvykala na denní řád kláštera a byla šťastná a nadšená, že je tam, kde ji Pán chce mít. Seznamovala se se spiritualitou svaté Kláry a svatého Františka z Assisi, ze které řád vychází, a postupně zjišťovala, že je to přesně ta spiritualita, ve které chce žít.

„Prvních deset let jsem prožívala velké štěstí, ale potom přišly i nějaké zkoušky, které patří k duchovnímu životu. Cítila jsem se osamělá, přestala jsem cítit tu boží blízkost, nedařila se mi modlitba a byla jsem vyprahlá. Hodně mi pomáhaly knihy o duchovním životě, díky nimž jsem si uvědomila, že to je součást života s Bohem, kdy mě začíná očišťovat a odnímat ze mě takovou tu citelnou přítomnost,“ popisuje Markéta.

Je to vztah lásky

V současnosti je Markéta ve šternberském klášteře už třiatřicet let. Denně se oddává modlitbám, a to nejen osobním, ale i přímluvným. Modlí se za potřeby jednotlivých lidí, za rodiny, za lidi staré, opuštěné, nemocné i mladé, kteří hledají své místo ve světě. Žije zasvěcený život a rozvíjí svůj osobní vztah s Bohem, jenž popisuje jako vztah lásky, který vyžaduje věrnost v pravidelném setkávání. „Důležité je žít v odevzdanosti do jeho vůle a neustále mu dávat souhlas, aby mohl můj život proměňovat. Bůh touží po sjednocení. Tak, jak je to v životě snoubenců, kteří vstupují do manželství, podobně je to i ve vztahu s Bohem, kdy s ním duše žije v zasnoubení a Bůh ji chce vést dál,“ vysvětluje.

Svůj život zasvětila Bohu a následování Krista v chudobě, čistotě a poslušnosti. Přijala své povolání a našla své místo v tichosti a modlitbě za zdmi kláštera. „Jsem v řeholním společenství velice šťastná a jsem vděčná Pánu, že si mě vyvolil a povolal do tohoto způsobu života. Jsem šťastná a spokojená. Věřícím čtenářům bych chtěla vzkázat, aby se nebáli vstoupit do osobního vztahu s Bohem, protože Bůh je miluje. A nevěřícím čtenářům, aby se nebáli hledat pravdu,“ dodává s tichým úsměvem sestra Markéta Ludmila Kubíčková.

2024-03-29T03:42:53Z dg43tfdfdgfd