V pražských Vysočanech stojí soubor historických Kloubových domů. Jako součást humanitárních zimních opatření pro lidi bez domova tam jeden z nich, který si město pronajalo od soukromého majitele, od prosince do března sloužil nemocným lidem bez domova. Deník jej navštívil. Některým následně sociální pracovníci našli trvalejší ubytování.
Veselá parta lidí, z nichž někteří sedí na vozíku s amputovanou nohou, hovorný starší pán z Ukrajiny, jenž v Česku žije skoro třicet let, nebo šedesátnice ze Šumavy, která tráví čas v kuřárně s cigaretou a říká, že čeká na kamaráda. V takzvaném pacientském domě v pražských Vysočanech, který od počátku prosince do konce března poskytoval útočiště desítkám lidí, se sešla pestrá společnost.
Jedním z dočasných nájemníků, s nimiž Deník mluvil, byl třeba důchodce Jan Beler, který má potíže s pohybem. Pochází z Ostravy a život se s ním nemazlil. Brzy mu zemřeli rodiče, léta poctivě pracoval a má se čím pochlubit. „Působil jsem v Libčicích, Roztokách, Plzni a na dalších místech. Stavěl jsem paneláky a rodinné domy,“ svěřil se.
Redaktor deníku si vyzkoušel, jak se žije bezdomovcům. Podívejte se:
V 90. letech ale ježdění po stavbách skončilo, muž se navíc nepohodl se svým tehdejším šéfem. Přišel tím o jistoty a dostal se na ulici. Přežíval jak se dalo. Přesto z tohoto sedmdesátníka není cítit trpkost. V očích má jiskru, stále se usmívá, hýří optimismem a na nic si nestěžuje.
Díky Armádě spásy, která pacientský dům v rámci zimních humanitárních opatření provozovala, se na něj nyní usmálo štěstí. Po březnu, kdy se zařízení zavřelo, totiž nezůstal bezprizorní. „Pana Belera se podařilo umístit na noclehárnu v pražské Michli. Žádost má též do domu se zvláštním režimem Terezín. Tam by pobýval dlouhodobě, což by si vážně zasloužil,“ řekl Deníku pracovník v sociálních službách Lukáš Trejbal.
Zařízení v jednom z vysočanských Kloubových domů fungovalo čtyřiadvacet hodin denně po sedm dnů v týdnu. Kapacita byla osmdesát lůžek pro lidi s akutními i dlouhodobými problémy, po úrazech, operacích, či vysokého věku. „Pro lidi s omrzlinami, vozíčkáře nebo třeba o francouzských holích. Někteří třeba první tři dny prospali, protože byli ze všeho unavení,“ uvedl Trejbal.
Dostali se tam poté, co je prohlédli hygienici. Nemohl se tam tedy ocitnout nikdo s jakýmkoli nakažlivým onemocněním. Zato tam mohli lidé se zvířaty, a tak tam čas trávila třeba i morčata. Do domu jednou týdně chodil lékař, každý den zdravotní bratr a pracovníkům Armády spásy pomáhaly i pečovatelky. Lidé tam dostávali bagety, tousty, čaj či teplou polévku. Občas se v domě konal i kulturní program, vystoupili tam třeba Muzikanti bez domova.
Sociálním i jiným pracovníkům práce úderem března neskončila. Lidem, kteří se v domě ocitli, se snaží najít bydlení v azylovém domě či třeba v domě se zvláštním režimem. Je to ale těžké. Čekací doby totiž bývají i dva až tři roky. Deník proto zajímalo, zda město (které si na zimu dům pronajalo) nepočítá s tím, že by podobný sociálně zdravotní typ zařízení provozovalo celoročně. „Momentálně o tom neuvažujeme,“ reagoval David Veber z Centra sociálních služeb Praha.
Pomáhající ošetřenky
Zájemci mohou přispět na takzvané ošetřenky (poukazy, jeden v hodnotě 250 korun), díky nimž v ordinacích Armády spásy dostanou péči lidé bez zdravotního pojištění. Zdarma jim tam lékaři provádějí také výkony, které pojišťovny nehradí ani u pojištěných pacientů a v běžných ordinacích jsou zpoplatněny. Více informací na webu osetrenka.cz.
Jak ale dodal, služba bude fungovat opět od prosince do března. Po celý rok jsou zároveň v různých městech po republice pro lidi v těžké situaci otevřená denní centra, azylové domy či ubytovny. Kapacity jsou ale omezené a lidí bez domova žije v Česku kolem osmnácti tisíc, další nemocní bezdomovci se tedy po propuštění z nemocnice či po ošetření lékařem mnohdy nemají kam schýlit.
Některé neziskové organizace se snaží, aby lidé na ulici nezůstávali vůbec a podobné problémy nemuseli řešit. Třeba v obecně prospěšné společnosti Bona pomáhající lidem s psychickými potížemi uplatňují princip Housing First spočívající v tom, že zajištění bydlení není podmíněno předchozími přípravami a zásluhami.
Dvaadvacetiletý Josef je na ulici od chvíle, kdy opustil brány dětského domova:
Berou ho tam jako základní lidské právo. „V patnácti bytech bychom rádi během tří let nabídli bydlení a podporu lidem, u kterých se neosvědčila podpora běžnou formou našich sociálních služeb a opakovaně u nich docházelo k hospitalizaci v nemocnicích a k propadům sociální sítí,“ vysvětlila odborná garantka projektu dotovaného z evropských peněz Ludmila Horynová.