NEJSEM ZELENSKYJ, TAK TO MůžU říCT. HVěZDNý UKRAJINSKý NOVINář OTEVřENě O VáLCE

Prezident Pavel je na Ukrajině nejoblíbenější zahraniční lídr, říká Ilja Ponomarenko, kterého na síti X sleduje 1,2 milionu lidí.

Ponomarenko pochází z Donbasu a o válce začal psát dávno před osudným 24. únorem 2022. Zblízka ji zprostředkovává více než 1,2 milionu lidí z celého světa, kteří ho sledují na sociální síti X (dříve Twitter). V rozhovoru zdůrazňuje, že je pro ruského vládce Vladimira Putina nevyhratelná. "Pro mě je vítězstvím, že Ukrajina zůstává suverénním, nezávislým demokratickým státem, který se přibližuje Západu," míní, ale připouští, že situace na frontě není dobrá.

Ukrajinský reportér popisuje, jak náročné pro něj je vidět zničené a okupované rodné město Volnovacha nebo vypálený Mariupol, kde studoval. Hodnotí ale také zásadní roli Česka v pomoci jeho zemi. Českou iniciativu na nákup dělostřelecké munice označuje za kolosální a přirovnání ji ke stavu, kdy umíráte žízní a někdo vám nabídne vodu. "Prezident Petr Pavel je na Ukrajině nejoblíbenější zahraniční lídr," říká v jedné z kaváren v centru Kyjeva, kde poskytl rozhovor Aktuálně.cz.

První den invaze jste napsal: "Uvidíme se na vítězné Ukrajině." Věříte tomu i teď, kdy situace na frontě není dobrá a Rusové mají převahu?

Samozřejmě. Nebyly to přehnané řeči, na invazi jsem byl emocionálně připravený. Věděli jsme, že Rusové zaútočí, a tušili jsme, že se to stane právě v noci 24. února 2022. Od začátku jsem měl jasno, že to pro Rusy bude válka, v níž nemůžou zvítězit. Ano, mohou porazit ukrajinskou armádu, mohou obsadit většinu, ne-li celou naši zemi, ale i kdyby se to stalo, stejně to pro ně bude dlouhá, krvavá, nevyhratelná válka, protože v takovém případě bychom proti nim bojovali partyzánským způsobem.

Očekával jsem, že se válka pro Ukrajinu bude vyvíjet hůř. Tušil jsem, že Rusové budou muset obětovat šílené množství zdrojů a ocitnou se v mezinárodní izolaci. Že obsadí Ukrajinu a válka pro ně bude desetkrát horší než ta ve Vietnamu pro Američany, takže toho nakonec budou muset stejně nechat, protože nepůjde vyhrát.

Když říkáte, že Rusko nemůže vyhrát, jak bude vypadat ukrajinské vítězství?

Mnoho lidí rozčiluje Zelenskyj a vláda, když tvrdí, že armáda osvobodí sto procent území a Ukrajina se vrátí do hranic z roku 1991. Oni ale přesně tohle říkat mají. Prezident země ve válečném stavu musí požadovat úplné vítězství. Kdyby tomu tak nebylo, znamenalo by to pro něj konec. Já ale nejsem Zelenskyj nebo vláda, tak můžu říct, že v současné situaci je pro mě vítězstvím, že Ukrajina zůstává suverénním, nezávislým demokratickým státem, který se přibližuje Západu. Naše přežití je vítězstvím, protože v této válce jde o likvidaci Ukrajiny coby národa. Pomůžu si jednou paralelou: Někdo na vás zaútočí nožem s úmyslem vás zabít, uříznout hlavu, a vám se podaří přežít, jste těžce zraněný, krvácíte, možná přijdete o nohu, ale přesto budete žít dál. Počítá se to jako vítězství?

Myslím, že ano.

Jak jsem zdůraznil, Ukrajina přežila, což lze považovat za vítězství. Problémem je, že nemůžeme říct, že vyhráváme, protože tendence na frontě nejsou příliš dobré. Zatím bych současnou situaci popsal tak, že Ukrajina stále bojuje a vede nesmírně těžkou válku. V době, kdy jsem psal o tom, že se sejdeme na vítězné Ukrajině, jsem ani nečekal, že se dostaneme tak daleko. Boj pokračuje dál a ještě zdaleka neskončil.

Vyrostl jste na Donbasu v dnes okupované Volnovaše a studoval v Mariupolu. Jak náročné pro vás je vidět obě města zničená ruskou armádou?

Je to jedna z nejhorších věcí, která se mohla stát. Volnovacha prakticky neexistuje, je srovnaná se zemí. A Mariupol… Však víte, jaká tragédie ho postihla. Je to o vašem osobním životě, nejen o vás jako o novináři a občanu Ukrajiny, ale i o vašich přátelích, rodičích, místech, která jste v mládí miloval a na něž máte krásné vzpomínky. Vidět knihkupectví, v němž jsem pracoval, nebo koleje, kde jsem bydlel, naprosto zpustošené, je něco strašného. A pak jsou tu osudy lidí. Nevím, co se stalo s mými blízkými z Mariupolu, s bývalými přítelkyněmi, přáteli ze zahraničí, profesory z univerzity.

Mariupol ruská armáda okupuje od května 2022. Máte odtud nějaké zprávy?

Většině lidí, které znám, se naštěstí podařilo utéct. V létě 2021 jsem s kamarádem vyrazil z Kyjeva na takový road trip po Ukrajině a cílem naší cesty byl právě Mariupol. Chtěli jsme se tam potkat se starými přáteli. Tehdy to bylo tak skvělé město, řekl bych, že se nacházelo v nejlepší kondici, v jaké kdy bylo. Mariupol šel strašně nahoru, byl čistý, plný kaváren, podniků, celé pobřeží Azovského moře mělo perfektní dopravní spojení. Byl jsem vlastně překvapený, jak úžasné místo to bylo. A teď leží v ruinách.

Co se v Mariupolu děje teď, obecně víme. Rusové vydělávají spoustu peněz na renovaci, staví domy a nové byty prodávají ruským občanům, kteří přijíždějí zevnitř Ruska. Ale pořád nevíme, kolik lidí tam zemřelo. Pravděpodobně jde o desítky tisíc mrtvých. Všechny ty satelitní snímky masových hrobů… Je to hrozná tragédie. Město, které jsme znali, už v podstatě neexistuje. Rusové z něj vysáli život.

Nedělám to pro peníze, ale pro svou zemi

Napadlo vás někdy, že budete mít více než 1,2 milionu sledujících na Twitteru?

Ne, rozhodně ne. Sociální sítě mi vlastně nikdy nešly, nebyl jsem v nich dobrý ani za studií.

Moc vám to nevěřím.

To, že mám na Twitteru 1,2 milionu sledujících, je jen shoda okolností. Stalo se to kvůli válce. Není to proto, že bych byl tak zajímavý člověk, je to díky mé profesi a historickým událostem, které se právě odehrávají. Já opravdu nejsem člověk pro sociální média, nejsem žádný extrovert. Dramatický nárůst sledovanosti mého twitterového účtu nastal během prvních čtyř pěti dnů invaze.

Můžete ty chvíle popsat?

Uf, první dny invaze. Dělo se naprosto všechno. Asi padesát nebo šedesát hodin jsem prakticky nespal. Bylo to šílené…

Dobře si pamatuju, jak jste přinášel informace ve dne v noci.

Ano, každou hodinu. Ale kromě psaní na Twitter jsem se musel postarat o své blízké. Maminka tehdy stále žila ve Volnovaše, stálo mě to hodně křiku, ale naštěstí jsem ji donutil Donbas opustit.

Jak se to stalo?

Jen pár hodin před invazí jsem ji donutil odjet posledním nočním vlakem do Kyjeva. Na Ukrajině byl naprostý chaos, spoje nabíraly zpoždění… Mámu jsem prosil, aby přijela dřív, abych ji mohl poslat na bezpečné místo, zatímco budu během bitvy o Kyjev pracovat ve městě. Ona mě ale samozřejmě neposlechla a nechala to na poslední chvíli, takže jsem se rozhodl, že společně odjedeme z Kyjeva k rodičům mé přítelkyně na západní Ukrajinu. V totálním zmatku a šílených dopravních zácpách se nám to nakonec podařilo.

Dorazili jsme do malého města na hranicích s Moldavskem tak daleko od války, jak to jen šlo. Probudil jsem se u rodičů své přítelkyně, kde byla pohoda, dobré jídlo a všichni se usmívali. Když jsem ale sledoval, co se děje ve zbytku země, jak Rusové útočí na hostomelské letiště, vstupují do Buči, obléhají Kyjev, srdce mi bušilo jak šílené, měl jsem tep přes 200… V pohodlí a bezpečí u moldavských hranic jsem postupně zpracovával, co za katastrofu se děje v mé rodné zemi, a uvědomil jsem si, že se musím vrátit do Kyjeva. Protože pokud to neudělám, jestli se v téhle tragické chvíli nepřipojím ke svému městu, zvlášť když jsem novinář, budu se do konce života nenávidět. Řekl jsem si: "Klidně mě zabijte, ale já se vrátím."

Kdy to bylo?

Myslím, že třetí den invaze. Tehdy jsem ještě neměl řidičák a samozřejmě skoro nic do Kyjeva nejezdilo. Musel jsem přemluvit kamaráda, který měl auto, aby mě tam vzal. Nechtělo se mu, ale v takových krizových situacích lidé odhalí své pravé já. Nakonec mi řekl: "Ale jo, jedeme!"

To bylo v době, kdy vaši práci na Twitteru začaly sledovat stovky tisíc lidí. A každým dnem to bylo víc a víc. Přemýšlel jste o tom vůbec?

V jednu chvíli jsem viděl, že mě sleduje půl milionu lidí, další den to bylo 700 tisíc, pak milion. Říkal jsem si: sakra, to je šílené, taková obrovská pozornost… Ale v tom stresu, v té hrůze a na emocionální horské dráze pracujete spíš jako robot. Myslel jsem hlavně na to, abych splnil svou novinářskou povinnost.

Vím, že jste s tím nemohl počítat a byl byste radši, kdyby se to nestalo, ale přemýšlel jste někdy o kontrastu, že zatímco se vaše země propadá do katastrofy, vy jste stále slavnější?

Nejsem si jistý, jestli se tomu dá říkat "slavný". Jak jsem říkal, nestalo se to kvůli mně, stalo se to jen proto, že jsem se ocitl uprostřed historických událostí a vedle opravdu oddaných lidí, jako jsem já, kteří mají stejný smysl pro povinnost. Já ani oni to nedělají pro peníze nebo slávu. Dělají to pro svou zemi.

Pavel je na Ukrajině nejpopulárnější zahraniční politik

Česko zahájilo a vede iniciativu mnoha evropských států na nákup dělostřelecké munice pro vaši armádu. Jak důležitá pro Ukrajinu je?

Více než důležitá. Upřímně, je kolosální. Český prezident tento záměr oznámil v únoru na mnichovské bezpečnostní konferenci uprostřed vakua muničních dodávek pro ukrajinskou armádu. Byli jsme v útlumu a naše dělostřelectvo téměř v beznaději, a vtom se objevil Petr Pavel. Vyslovuju jeho jméno správně?

Ano, Petr Pavel.

Český prezident je na Ukrajině všeobecně uznávaný. On prostě přišel uprostřed ničeho a prohlásil: "Našli jsme pro vás půl milionu dělostřeleckých nábojů, ale potřebujeme peníze." Znělo to neuvěřitelně. Bylo to, jako když umíráte žízní a někdo vám dá lahev vychlazené vody, v podstatě vás zachrání z nejhoršího a zároveň dá impulz, abyste vytrvali a žili dál. Petr Pavel byl u nás oblíbený od prvního dne invaze i díky tomu, že je generál ve výslužbě, což je něco, čeho si Ukrajinci váží a co oceňují. Ale řekl bych, že nyní je mezi Ukrajinci nejpopulárnějším zahraničím lídrem.

Opravdu?

Ano. V poslední době jsme měli hodně problémů s Polskem i Spojenými státy, takže se obraz jejich představitelů zhoršil. Můžeme si jen přát, aby Česko mělo větší ekonomiku a vliv v zahraniční politice, protože s takovým vedením by na tom Ukrajina byla mnohem lépe. Když vezmu v úvahu, že váš premiér Petr Fiala přijel do obléhaného Kyjeva jako první zahraniční státník (spolu s předsedy vlád Polska a Slovinska - pozn. red.), pak by se mnohé západní vojenské mocnosti při pohledu na to, jak nás podporuje Česko nebo pobaltské země, měly stydět za to, jak málo toho dělají.

Video: "Jak je tohle možné?" Novinář popsal přímo ze Lvova zklamání Ukrajinců ze Západu (26. 4. 2024)

2024-05-07T07:42:20Z dg43tfdfdgfd