IVAN KYTKA: KAM S IMIGRANTY. JAK BRITáNIE PLáNUJE JEJICH DEPORTACE DO RWANDY

Řečnické klopýtnutí britského náměstka ministra vnitra Chrise Philipa před televizními kamerami připomnělo pozorným divákům okřídlený Chamberlainův výrok odkazující ve zkratce „na zemi, o které toho moc nevíme“. Tentokrát nešlo o Československo roku 1938, nýbrž o Rwandu, kam chce Londýn nejpozději do tři měsíců deportovat první z neúspěšných žadatelů o pobyt v Británii.

Chris Philip odpovídal v prestižním televizním pořadu BBC Question Time na otázku, zda Londýn pošle do Kigali případně neúspěšné žadatele o azyl z konžské strany válečné zóny na hranici mezi oběma zeměmi. „Ale Rwanda je přece jiná země než Kongo, ne?“ ujistil se v televizní debatě.

Prořeknutí mu lze prominout. Rwanda byla historicky součástí německého a belgického koloniálního panství. Neobjevovala se na mapách britského impéria.

Text, jehož autorem je novinář Ivan Kytka, je na základě vzájemné spolupráce převzat z aktuálního vydání nezávislého týdeníku Přítomnost. Titulek je redakční.

Spor však nebyl tolik o zeměpisné znalosti poslance zastupujícího volební obvod na jižním předměstí Londýna, jako spíše o bezpečí a potažmo o stav lidských práv v cílové zemi chystaných odsunů, tedy ve Rwandě.

Vláda Rishiho Sunaka vlastně ani neskrývá, že prioritou deportací není blahobyt nebo bezpečí azylantů. Deportacemi chce odstrašit nové uprchlíky chystající se přeplout na často velmi lehkých nafukovacích člunech z Francie do Anglie.

Hypotetický dotaz, zda ve Rwandě můžou skončit konžské oběti pohraničních srážek, byl na místě; ostatně britské úřady po podrobném a pečlivém přezkoumání udělily v loňském roce azyl v Británii i patnácti uprchlíkům právě z Rwandy. Z hlediska statistiky zanedbatelný počet: v roce 2023 totiž poskytla země ochranu více než 63 tisíc žadatelům o azyl.

Na útěku v pasti paragrafů

Ve stejném období dorazilo k britským břehům přes Lamanšský průliv bezmála 37 tisíc „neregulérních“ či „nestandardních“ imigrantů. Adjektiva a jejich přesný překlad je důležitý. Na rozdíl od britských politiků a (části) ostrovních médií nepoužívají úředníci ministerstva vnitra označení „ilegální“. Dost možná proto, že tenhle termín nezná ani Ženevská úmluva o uprchlících z konce července 1951.

Operuje nicméně s pojmy „nelegální vstup“ a „nelegální přítomnost“. Signatáře úmluvy (Československo se k nim připojilo až po pádu komunistického režimu koncem listopadu 1991) zavazuje, že nebudou uprchlíky či utečence za „nelegální vstup“ či „nelegální přítomnost“ trestat, přicházejí-li přímo z míst ohrožení, přihlásí-li se bez odkladu úřadům a prokážou-li „dobrý důvod pro svůj nelegální vstup či přítomnost“.

Vláda Rishiho Sunaka vlastně ani neskrývá, že prioritou deportací není blahobyt nebo bezpečí azylantů. Deportacemi chce odstrašit nové uprchlíky chystající se přeplout na často velmi lehkých nafukovacích člunech z Francie do Anglie.

Ke cti Britů postupují úřady (s pomocí rozsáhlé sítě charitativních organizací) v souladu s duchem a literou úmluvy. Pro představu: příjemců některé z forem azylové pomoci bylo v Británii koncem loňského roku přes 110 tisíc.

Čtyřicet procent z nich čekalo na vyřízení své žádosti v hotelech nebo v hotelových domech bez jakéhokoliv omezení pohybu (jak předjímá Ženevská úmluva). Dostávali (minimální) týdenní kapesné. Děti azylantů měly automaticky právo na místo v základních školách. Jejich rodiče zákonnou povinnost, aby jejich děti do školy chodily.

Drahé letenky do Kigali

Nejen v tomto kontextu pak britský (Azylový a imigrační) zákon o bezpečí Rwandy působí téměř nebritsky, v mnoha ohledech je v rozporu s britskou historickou tradicí a hodnotami, ke kterým patří tolerance, ochrana slabších a pronásledovaných, včetně etnických či náboženských menšin.

Od židovských diaspor v 11. století přes francouzské Hugenoty v 16. století po Evropany uchylujícími se do Británie před hrůzami obou světových válek.

Deportační lety do Rwandy jsou jedním z politických pozůstatků bouřlivé vlády premiéra Borise Johnsona. Britské daňové poplatníky přišlo celé schéma na (zatím) odhadovaných 28 milionů liber, tedy asi na 540 milionů korun. Deportace každého jednoho uprchlíka by v konečném součtu mohla či měla vyjít na v přepočtu 60 milionů korun za osobu.

Britský premiér Sunak si zřetelně ulevil, když parlament v noci na minulou středu (po legislativní přestřelce obou sněmoven) nový zákon schválil. I přes spokojenost velké části konzervativních poslanců a jásot pravicového tisku není historicky první kolektivní deportace azylantů z Evropy do Afriky jistá a může se znovu ocitnout ve slepé uličce.

Labouristé odsun zruší

Analýza korespondenta BBC Nicka Eadleyho upozorňuje, že charitativní organizace už chystají právní kroky, aby deportacím zabránily. Charita Care4Calais, která přispěla k zablokování loňských deportací do Rwandy, už rekrutovala stovky dobrovolníků, kteří mají pomoci identifikovat osoby, jímž deportace v příštích měsících hrozí.

Každý z azylantů, kterého úředníci ministerstva vnitra k odsunu určí, bude mít dvanáctidenní lhůtu, aby se odvolal. I když britské soudy jejich námitky odmítnou, do hry může znovu vstoupit Evropský soud pro lidská práva (ECHR) ve Štrasburku.

Podle jednoho z ustanovení nového zákona má sice Británie rozhodnutí ECHR dočasně ignorovat. Právní experti však mají za to, že pak půjde o porušení mezinárodního práva, kterému by se Británie chtěla vyhnout.

Navíc, jak uvádí BBC, když v podobné situaci Francie loni ignorovala rozhodnutí Štrasburku a deportovala nejmenovaného azylanta do Uzbekistánu, francouzský Nejvyšší soud nařídil vládě, aby ho na své náklady převezla zpět do Francie, kde žádal o azyl.

BBC upozorňuje, že ani samotným, z hlediska vlády „úspěšným“ deportačním letem, nemusí právní anabáze končit. Britští soudci mohou při dalším přezkumu dojít k závěru, že azylová žádost byla opodstatněná, a nařídit vládě, aby žadatele přivezla zpět do Británie.

Mezitím se v Británii chystají parlamentní volby a pravděpodobně vítězní labouristé už oznámili, že pokud se dostanou k moci, nákladné a právně zapeklité schéma deportací do Rwandy zruší.

Budou prý za něj hledat náhradu ve spolupráci se zeměpisně i historicky bližšími evropskými partnery, jejichž hranice nebudou muset hledat ministři pracně na mapě.

2024-04-29T14:05:22Z dg43tfdfdgfd