HLEDALI JSME NěCO JAKO KáMEN MUDRCů, říKá. PřIJížDí šPIčKA V OBORU STARé HUDBY

Hranicí je pro něho Mozartova smrt. Ton Koopman se svým barokním orchestrem a sborem na Pražském jaru uvedou Bachovy kantáty.

Návštěvníkům festivalu Pražské jaro se naskytne příležitost zažít jednoho z průkopníků historicky poučené interpretace s jím založeným Amsterdamským barokním orchestrem a sborem.

Na přelomu 60. a 70. let minulého století panoval v Evropě i Anglii zvýšený zájem o starou hudbu prováděnou na historické nástroje. Šlo bez nadsázky o revoluci v chápání interpretace, jejích pravidel a estetiky. Generace hudebníků, jimž učaroval "nedokonalý" zvuk starých nástrojů, v dobových traktátech, dopisech či notových materiálech hledaly klíč ke správnému provedení starých děl.

Nikolaus Harnoncourt ve Vídni, Trevor Pinnock, Christopher Hogwood, Roger Norrington nebo John Eliot Gardiner ve Velké Británii, ve Španělsku Jordi Savall nebo v Belgii Philippe Herreweghe, který rovněž přijede na letošní ročník Pražského jara, otevírali nové obzory. Uši tisíců posluchačů navykly na jiný způsob vnímání zvuku.

Ton Koopman, vybavený klasickým vzděláním, vystudoval hru na varhany a cembalo u veličiny oboru Gustava Leonhardta. Rodák z města Zwolle na tu dobu vzpomíná rád. "Tehdy jsme se snažili něco najít a vlastně ani nevěděli co. Něco jako kámen mudrců. Pátrali jsme ve staré literatuře po zmínkách, co je správné vibrato, artikulace, ladění, trylky a podobně. Dnešní studenti si často myslí, že už všechno vědí, protože informace jsou dostupné. Ale čím jsme starší, pořád si uvědomujeme, že toho ještě spoustu nevíme," říká.

Celoživotní zvídavost vedla Koopmana k pramenům, a to zejména hudby Johanna Sebastiana Bacha. Jako cembalista i varhaník nastudoval a natočil jeho dílo v úplnosti. Protože kvůli malému vzrůstu nedosáhne patami na pedály varhan, hraje pouze špičkami chodidel, což odpovídá barokní praxi.

Svůj vztah k autorovi stvrdil působením ve vedení lipského Bachova archivu. K místu, kde velký skladatel působil jako kantor v letech 1723 až 1750, má Koopman silnou vazbu.

Poprvé ho navštívil ještě za doby NDR a svůj první masterclass zde dával v době, kdy se lámal režim a venku demonstrovaly tisíce lidí. V kostele sv. Tomáše, místě Bachova posledního odpočinku, také se svým ansámblem mnohokrát koncertoval.

"Je to místo se zvláštní aurou. Cítíte se tu jako u Bachů doma, přesto neuniknete jeho přísnému pohledu," poukazuje na často reprodukovanou podobiznu lipského kantora. "Vypadá jako člověk, s nímž byste rádi vypili pohár vína, ale jeho oči zároveň nabádají, abyste se na koncertě koukali snažit."

Bach je pro něj úhelným kamenem veškeré hudby, osobností číslo jedna, a jakkoli se tato až fanatická koncentrace na jediného umělce může jevit jako známka konzervativnosti, Koopman má k němu živý, až důvěrný vztah.

"V Bachově hudbě se nacházejí mimořádné emoce, nezvyklé, berou za srdce. Měly by při nich lidem vstoupit slzy do očí. Jeho hudba je nakažlivá, strhne a smete vás," říká. A přestože je složitá, i když té složitosti nerozumíte, stejně si ji můžete užít, pokračuje. "Když ji ale chápete, umožní vám to jít hlouběji a hlouběji. A to je na Bachovi skvělé," dodává Koopman.

V roce 1979 založil Amsterdamský barokní orchestr, k němuž pak roku 1992 přidružil také sbor. Jejich nejambicióznějším projektem bylo natočení kompletního cyklu Bachových kantát. Trvalo to deset let - přece jen jde o více než 200 skladeb komponovaných pro nedělní bohoslužbu. Ty nejoblíbenější Koopman zařadil na program nadcházejícího pražského koncertu.

Na pódiu by tomuto drobnému muži s velmi živými gesty a mnoha grimasami jeho věk nikdo nehádal. Je stále plný energie, jezdí na turné po USA, Kanadě i Japonsku. "Chci tu být do sta let," směje se. Energii mu dříve dodávalo také osm šálků espressa denně. Teď už počet omezil. "Mí muzikanti se báli, že dostanu infarkt. A také že budu dávat moc rychlá tempa," poznamenává.

Na rozdíl od mnoha kolegů, kteří se později vydali do oblastí novější, či dokonce soudobé hudby, se Ton Koopman striktně drží jedné epochy. "Hranicí je pro mě Mozartova smrt," říká. Má tím na mysli rok 1791. Občas ale udělá výjimku, jako když na program koncertu v Číně zařadil tvorbu "avantgardisty" Johannesa Brahmse. Nevyhýbá se nicméně možnosti dirigovat starou hudbu s moderními orchestry.

Vášeň pro všechno staré neomezuje jen na kompozice a nástroje, ale vztahuje ji také ke starým knihám. Začalo to nenápadně, když si jako teenager v antikvariátu pořídil nizozemskou publikaci ze 17. století.

Od té doby jeho sbírka dávno přerostla rozměry domu, přičemž 25 tisíc svazků a partitur už věnoval knihovně v Utrechtu. "Moje žena říká, že je to nemoc, každopádně není nakažlivá," směje se. S manželkou, cembalistkou Tini Mathot, jsou spolu 50 let a vystupují společně na koncertech.

Ton Koopman nemá rád slovo autentický. "Když se označíte za autentického, znamená to, že víte všechno a ostatní jsou idioti. Ale čím víc víte, tím víc zjišťujete, kolik ještě zbývá objevit. My jsme k něčemu dospěli a další generace musí ověřit, jestli jsme měli pravdu," uvažuje.

A kdyby se jednou v nebi potkal se svým vzorem? Byl by rád, kdyby mu Bach řekl: staral ses o mou hudbu, díky za to, nebylo to špatné. "Nebylo to špatné, to by pro mě od Bacha byla ta největší pochvala," uzavírá.

2024-05-09T12:35:06Z dg43tfdfdgfd