RUSKá OSLAVA DNE VíTěZSTVí NEMá NIC SPOLEčNéHO S DRUHOU SVěTOVOU VáLKOU

Odkaz sovětského vítězství nad nacistickým Německem živí proválečnou agresi v Putinově Rusku, a je oslavován s náboženským zápalem. Ve svém komentáři to uvedl server Kyiv Independent.

Když se ruský prezident Vladimir Putin v roce 2000 dostal k moci, čelil rozdělené zemi. Rozpad Sovětského svazu a následný hospodářský pokles zanechaly v ruské společnosti hluboké šrámy. Mnozí měli pocit, že Rusko utrpělo národní ponížení.

Putin potřeboval věc, která by sjednotila masy lidí. Jedním z takových kroků bylo oživení ruské pravoslavné církve podporované nejvyššími úrovněmi vlády. Přesto Rusko se svou mozaikou národů a etnik není zcela křesťanským státem.

Putin tedy potřeboval něco jiného, a odpověď nalezl v odkazu druhé světové války. Historické události, na kterou mohlo být Rusko skutečně hrdé a která se dotkla téměř každé rodiny v Sovětském svazu.

Za Putinovy ​​vlády se vzpomínka na sovětské vítězství nad nacistickým Německem stala synonymem pro stále velkolepější veřejné oslavy, které prostupovaly každý kout veřejného života.

Kreml ale také pokřivil válečnou paměť pro své vlastní účely. Vzpomínka na defenzivní válku se stala všeobjímajícím národním mýtem, sjednocujícím voláním po vlastenectví a nekonečným zdrojem propagandy, týkající se především ruské agrese na Ukrajině, když Kreml vyvolal představy o "neonacistické hrozbě" v Kyjevě, čímž ospravedlnil svou invazi.

Mezi oběma válkami uplynula desetiletí, pro Kreml je ale životně důležité ukázat absolutní kontinuitu mezi těmito dvěma událostmi. To, jak se vítězství ve druhé světové válce slaví, se za posledních 79 let dramaticky změnilo.

Na původní Den vítězství 9. května 1945 se zemí přehnaly spontánní oslavy; oficiální vítězná přehlídka v červnu představila sovětské jednotky, které házely stovky ukořistěných nacistických transparentů před Leninovým mauzoleem.

Následující dva roky probíhaly oslavy ve městech a vesnicích po celé zemi. Na konci roku 1947 Sověti prohlásili, že Den vítězství již nebude považován za svátek. Vzpomínkové akce se místo toho soustředily kolem pracovišť nebo zahrnovaly malá setkání místních veteránů.

Myšlenka Dne vítězství jako nepracovního svátku byla obnovena až v roce 1965. Přesto tomuto datu stále chyběly pravidelné, velkolepé oslavy, jaké vidíme dnes. Dříve byly průvody k vidění pouze při dvou zvláštních příležitostech: 20. a 40. výročí Dne vítězství v letech 1965 a 1985.

V posledním desetiletí je ale stále viditelnější, jak se ruský stát stále více zapojuje do oslav Dne vítězství. Události, kde Rusové pochodují ulicemi s portréty svých rodinných příslušníků, začaly žít jako skutečné hnutí na nejnižší úrovni pro ty, kteří se chtěli znovu spojit se svou rodinnou historií.

Následně se ale Kreml vykreslil jako velký ochránce dědictví války, vnitřně spjatý se svými ideály. Ovládnutí historie, a zejména historie válečné, se pro Moskvu stalo způsobem, jak mobilizovat masy a inspirovat vlastenectví.

Kreml převzal kontrolu nad vzpomínkovými akty, které obklopovaly válku, a převzal kontrolu i nad dědictvím konfliktu. Začal využívat válku k ospravedlnění svých vlastních vojenských akcí, včetně války proti Ukrajině.

V předvečer totální invaze na Ukrajinu měl Putin projev, ve kterém se pokusil vykreslit současnou vládu v Kyjevě jako fašistický režim řízený neonacisty. Tvrdil, že Rusko potřebuje zasáhnout.

Moskva se dlouho spoléhala na obvinění z nacismu, aby zdiskreditovala Ukrajince usilující o nezávislost na ruské kontrole. A dědictví druhé světové války se tak optikou, kterou se Rusové mohou dívat sami na sebe. Optikou, která zahrnuje jak hrdost, tak slávu, ale také hluboký pocit oběti. A to je něco, co mnoho Rusů přijímá za vlastní.

2024-05-09T20:01:51Z dg43tfdfdgfd